Javoříčská faux pas
Nechci se vracet k meditování nad tím, jak to skutečně tenkrát v Javoříčku bylo, i když se mi sešly po článku z minulého týdne i další informace řekněme neoficiálního charakteru. To je věc, kterou bez výhrad přenechám jiným, neb vyhodnotit správně něco, co mělo tak dlouho dobu bezpočet neznámých, je i pro kovaného historika tvrdý oříšek. Nicméně přesto bych se chtěl ještě aspoň v jedné věci vrátit k tryzně, během níž si minulou sobotu přítomní javoříčskou tragédii připomněli. Bez výhrad souhlasím s tím, že se nesmí na takové věci zapomínat, samozřejmě ve všech potřebných souvislostech, tedy v zákonu akce a reakce. O to víc nejen možná mě zaskočil proslov jednoho z řečníků, který patrně nevěda, kde se vůbec nachází a k jaké příležitosti promlouvá, ve svém projevu blahopřál válečným veteránům ke Dni vítězství… Teda nechci poučovat, ale kdo je aspoň trochu v obraze, musí mu být jasné, že se v Javoříčku v žádném případě nevzdával holt válečným veteránům, natož aby se oslavoval konec 2. světové války, které se bohužel tato víska ani nedočkala. Ovšemže svoje polínko do ohně přiložil i následující řečník, který se mimo jiné od připomenutí partyzánského hrdinství dopracoval až k plamenné oslavě ‚nádherných písní Rudoarmějců‘, z nichž citoval například Kaťušu nebo Široka strana moja rodnaja. Proti gustu žádný dišputát , jenom v daném kontextu trochu mimo mísu. Suma sumárum, aniž by bylo zapotřebí cenzury ze strany organizátorů pietního aktu, samotní řečníci by měli mít trochu soudnosti a uvědomit si, k čemu se vlastně mají vyjadřovat. Jinak totiž to trochu připomíná absolutní degradaci spolu s ignorací skutečných událostí a opravdových obětí. A to si opravdu nikdo v Javoříčku nezaslouží.